OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Trůn skandinávského grindcore po smrti NASUM patří jednoznačně ROTTEN SOUND. Jejich pražská zastávka v rámci putovního „Cursed To Tour“ byla situována do poněkud rozporuplného klubu Chmelnice, který na mnoho lidí dychtících po hudebním zážitku působí jako magnet s obrácenou polaritou. Možná i ve výběru klubu, který je pověstný katastrofálním zvukem, bych viděl důvod toho, proč se akce zúčastnilo jen šest desítek platících, což je v rámci této kapelní sestavy … a povězme si to na plnou hubu … průser jako vrata.
Přijíždím těsně po setu norských punkerů HAUST a mohu si vychutnat mladou kapelu THE KANDIDATE, která je čerstvě po debutovém albu. Hrají v tu chvíli pro téměř prázdný sál a mě je trochu trapně. Jejich divoká směska deathu, hardcoru a thrash metalu, má však přímý tah na branku a sympatický zápal. Kazatel Jacob Bredahl se nenechal prázdným prostorem otrávit a postaral se o výtečnou energickou show, která byla nadoraz, ačkoliv neměla z druhé strany téměř žádnou reakci. Respekt.
Trochu jsem se bál toho, že podobnou kulisu bude mít i nastupující GAZA. Nebylo tomu naštěstí tak. GAZA ze všeho nejvíce připomínala buldozer, který jednoduše srovnal se zemí vše, co tu bylo předtím. Z mého pohledu lze konstatovat to, že GAZA srovnala se zemí i to co následovalo. Neuvěřitelně intenzivní hutné stěny špinavých kytar zaneřádili celou Chmelnici a více jak dvoumetrový kostlivec Jon Parkin trávil většinu času pod podiem s lidmi v sále, na které vypustil snad všechny démony z pekel. Set, který pro mne měl až děsivou auru spontánnosti a autenticity mě doslova přibyl k podlaze a chvilku mě po ní vláčel. Nelidský řev a bustrované peklo plné noisecoru a sludge metalu korunovaný dech beroucím charismatem dokázal čtveřici ze Salt Lake City katapultovat na jedničku dne a nic s tím neudělali ani finští veteráni, jenž headlinovali celý večer.
Když se Ryan McKenney podíval z prken klubu pod sebe, měl výraz divokého psa, od kterého bych očekával, že začne každou chvíli rvát z těch pár desítek lidí dole maso zaživa. Když TRAP THEM zvučili kytaru, myslel jsem, že se boří dům. Když spustili set, protrhli se stavidla s čistokrevnou nenávistí. Opravdu, ale opravdu brutální směs crustu, hardcoru i grindu se vzteklým štěkajícím vokalistou rozvířila po klubu agresivní tornádo, jaké jsem už dlouho nezažil. Při jejich setu mě napadlo srovnání s dvěma velkými „Céčky“ na scéně - CONVERGE a CURSED. Opět jedna z kapel, které by neuvěřitelně slušel menší stísněný prostor, ve kterém by jejich set měl mnohem drtivější dopad. Set, pro mě trochu úsměvně poznamenal střet se zvukařem, který se lezl na pódium a obracel převrácené odposlechy. Zajímavé bylo sledovat nohy bubeníka, které sice trpěly dynamickou rozháraností, nicméně co tenhle člověk všechno udupal s jednou šlapkou – klobouk dolů.
ROTTEN SOUND jsem viděl již mnohokrát, tahle kapela je prostě sázkou na jistotu. A nezklamala ani protentokrát, nicméně pondělní večer si v mých očích odnášejí pouhý bronz, neboť TRAP THEM a GAZA je svým vystoupením o zlato oloupili. I přes vybroušený a profesionální set jsem se nemohl zbavit dojmu, že publikum spí a sebelepší kapela s tím prostě nic neudělá. Řvoun Keijo Niinimaa se postaral o přirozenou a velmi sympatickou komunikaci s publikem, kapela představila nového basáka Kristiana Toivainena, nové skladby a došlo i na trochu toporně vydupaný přídavek… Vše tak jak má být, abych mohl konstatovat, že to bylo dobré vystoupení, nicméně už jsem tyto kultovní Finy viděl v mnohem lepší kondici.
Celý pondělní koncert byl poznamenán nízkým počtem lidí v sálu a jediné dvě kapely, které toho dokázali využít ve svůj prospěch, byla GAZA a TRAP THEM.
Článek v původním znění, neprošel redakční korekcí
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.